Před rokem (poslední)

2. dubna 2006 v 23:03 | Dan |  Maturitní ročník
(Dedicated to Tomy, co to tak rád čte...)
Na Pondělí velikonoční v Káhiře
Expres směr sever se ze začátku odporně šoural, ale po setmění z neznámých důvodů zrychlil. Na naší první třídě, kterou jsme si opět prozíravě koupili, bylo dobré, že se tu dalo spát. Měli jsme místenky, takže nás nikdo neutiskoval, až na to, že k nám ve středním Egyptě přistoupili dva ahmedi, co se začali dožadovat našich míst, že prý mají místenky oni. Vypadali dost nasraně, tak jsme se vytasili s našimi jízdenkami a celý vagón (dodejme že arabský vagón) je začal studovat, chvíli se hádali, no co říkáme si, hlavně že se nehádají s náma a pak přišli na to, že běloši tu sedí správně a že ahmedi si spletli vůz. Poplácali je po zádech, řekli očividně něco jako "ty seš ale vůl, nauč se číst" a pro jistotu se nás zeptali "vér ár jů from" - "Czech" - "Áááá, čiiiiik, gooood!"
Protože cesta trvala dost hodin, hodil jsem přes sebe bundu (air conditioner nastavený na 14 stupňů) a usnul. Když jsem se probudil, svítalo a blížili jsme se Káhiře. Kolem šesté jsme dotazili na Ramsese, nádraží vlastně ve středu města, takový Káhirský hlavák. Po tom polospánku, co se mi podařilo navodit ve vlaku jsem cítil i ty kosti o jejichž existenci jsem dosud neměl ani potuchy a byla mi docela zima. Tohle nebyly air conditionery, to byl průvan. Arabové a jejich ženy, všechny černé kuželky s průzorem pro oči, si zapínali bundy a v hale šla zase pára od úst. Vykročili jsme z haly velkým portálem který z každé strany zdobila socha Ramsese II. do ranní, probuzené a nesmírně čilé, klaksony prozvučené Káhiry. Bylo 28. března 2005, Velikonoční pondělí. Myslím, že podobné jsem ještě nezažil.
Sotvaže jsme dojeli metrem domů, Ondra si šel lehnout. Mě únava přešla a tak jsem zbufnul nějakou snídani a vypravil se zpátky do města. Mým dopoledním cílem bylo egyptské Káhirské muzeum. Připadal jsem si dost nezvykle, cizí město, cizí kultura, jazyk kterému nerozumím a číst umím akorát jejich číslice (proč se těm našim říká arabské, když s těmi opravdu arabskými nemají dočista nic společného?). Věděl jsem jak se dostat k Muzeu metrem, byl bych tam trefil i pěšky, ale nechtělo se mi chodit, hlavně jsem si ale chtěl zajezdit tím metrem. Po cestě na stanici, jak se to jmenovalo už dohromady sám nedám, se naučíte mnohému: přecházet n-proudou hlavní třídu za plného provozu (že vám pořád někdo přejíždí paty i špičky zároveň, na to si musíte zvyknout), proplést se provozem a hroznem lidí také, to že na vás koukají jak na zjevení boží už míň. Přecejen když se uprostřed neturistické Káhiry prochází světlovlasý Evropan bez jakéhokoliv zavazadla, některým místním to přijde divné. Šel jsem ale najistotu k metru. Tam se musí koupit lístky, jinak neprojdete turniketem. Zajímavým fenoménem je arabská fronta u pokladny na lístky: stojíte minutu, dvě, pět a divíte se že furt fronta nepostupuje - jak by taky mohla, když je okénko obklopeno ze všech stran - rovná fronta neexistuje, platí pravidlo kdo se probije a řekne svoje číslo, dostane jízdenku. Tak tedy nezbylo než připojit se k chumlu kupujících a jakmile jsem se jen trochu přiblížil okénku a zachytil pohled ahmeda za kasou zařvat "arba" společně s ukázáním čtyř prstů ruky začít ahmedovi sunout dvoulibru do okénka. Na Sadatu jsem vystoupil a vyběhnul po schodech nahoru, kde začínalo pálit polední slunce. Přede mnou se rozprostřelo Mídan Tahrír, nebo prostě Tahrir, řekněme centrální orientační bod v Káhiře, je opravdu velké a známé, zejména i tím že zde stojí to Muzeum. Mimo něj taky řada hotelů, sídlo Arabské ligy s mnoha zelenými vlaječkami na střeše a pak hromady turistů co se zatoulali z autobusů před Muzeem a všudypřítomná káhirká dopravní zácpa. Než jsem došel přes to všechno k muzeu, několikrát se mě různí taxikáři optali jestli nechci taxi (na těch 50 metrů jsem si říkal že to nemá cenu) a pár agilních stánkařů se mě snažilo nalákat do svých obchodů. A pak už se přede mnou zjevilo poliši přísně střežené muzeum:
Odmítl jsem všechny vlezlé průvodce a rádobyznalce co se mi nabízeli že mě budou muzeem provázet a za tučné peníze mi ukazovat, že tohle je socha, tohle stéla, tohle mumie. Věděl jsem, že za půl hodiny bych průvodci po muzeu dal další prachy - stylem známým z jihu - "Dám ti dolar když zavřeš hubu!" Své zážitky a dojmy z Egpytského muzea zde nebubu obšírně líčit, zbytečně bych to protahoval, řeknu tedy akorát, že jsem se vrátil domů až odpoledne, po zhruba 6 hodinách obdivování "velkého skladu" nebo ještě lépe doslova "smetiště dějin", jak by spíš než muzeum tahle budova měla být nazývána. Některé popisky, pokud už nějaké existují (to jsem nezmínil, v muzeu neexistují u exemplářů popisky ani nějaký systém členění, pokud se v egyptských památkách alespoň trochu nevyznáte, přejdete největší exponáty jako bezcené kusy žuly) jsou dozajista tak staré jako muzeum samo. Podle toho jak je vše nakupeno na sebe nyní (a jak exponáty přibývají) bude za několik desítek let muset být prozkoumáno a překopáno archeology samo muzeum, protože už teď je to neskutečně nepřehledná směska.
Křížem krážem městem
Dalšího dne jsme se s Ondrou vypravili do města pěšky, tentokrát po ránu bylo naším cílem Staré město s Citadelou. Pokud se staré město jmenuje staré, opravdu dost staře vypadá, než jsme se z Garden City na Citadelu, která stojí docela na kopci, pěšky dostali, zabralo nám to dost času se všemi těmi spletitými uličkami tam proplést. Docela nemilé také je, že abychom se dostali dovniř do Citadely, takového opevněnějšího Pražského hradu nad Káhirou, museli jsme ji celou obejít. Představte si zhruba že se chcete dostat na Hradě před svatého Víta a nemůžete to vzít Nerudovkou ani přes schody, ale jste díky kvalitnímu opevnění z dvanáctého století nucení si to obejít přes Letnou.
Výše Alabastrová mešita Mohameda Aliho (to neni zrovna ten boxer, tohle je panovník), vypadá jak zasněžená, říká se, že alabastr na jejích kopulích byl brán ze špiček třech velkých pyramid v Gíze.
Pohled na dvacetimilionové město z Citadely. Káhira byla založena nějakým agilním dobyvačným arabem v sedmém nebo osmém století (to už nevim) a v překladu Al-Qáhira znamená "vítězná". Pohled na město v oparu vedra a prachu je trochu skličující. Na západě se mohutně rýsují tři velké Gízské pyramidy, v nedozírné dálce za obzorem město nekončí, lemují ho ze všech stran slumy a na samotnou Citadelu hned vpravo navazuje tzv. Město mrtvých, o kterém lidi z ambasády nad pivem vypravují strašlivé historky. Kdo jednou do tohoto arabského bronxu vstoupí, prý se živý nevrátí. Při cestě zpátky do centra jsme se s Ondrou chtěli alespoň z dálky podívat jak ten ztracený svět vypadá, ale nějak na něm nebylo nic tak zvláštního, to už možná byla horší ta čtvrť v Asuánu, kde nás před týdnem kamenovaly ty děti.
Na citadele se nám taky naskytla nebývalá podívaná - arabáci natáčeli jakýsi historický film. Seděli na koberci v loubí a jeden typ, na kterého svítili zrcadlem, tam vedl plamenný projev. Nejspíš to bylo něco jako "Život Mohameda" nebo "Páteční plkání" nebo tak nějak podobně...
Starým městem kolem pofidérně střežených mešit jsme se dohrabali až k egyptské univerzitě Al-Azhar, co je zároveň mešitou a vůbec centrem arabské moudrosti. Učení tu musí bejt napohodu:
Ještě než jsme zapluli do stínu metra, prošli jsme asi kilometr dlouhé a dobře známé tržiště Chán el Chalili. Ta turistická část je dost těsná, ta arabácká zas strašně chaotická. Zejména její závěrečná etapa je typická tím, že se zde prodávají rachejtle a plynové bomby. Na tom by nebylo nic tak špatného, v Asuánu pod naším hotelem byl obchod se zbraněmi, arabáci si je před ním rádi zkoušeli, ale tady na Chalili všichni arabáci dost ležérně nad střelným prachem kouřili. Do jednoho úplně všichni. Bylo to jako projít uličkou smrti, člověk čekal kdy mu co bouchne za zády. (Dodatek: ...a nenačekal by se dlouho: deset dní poté, ve čtvrtek 7.dubna to tu nějakej ptačí mozek vyhodil do vzduchu bombou naditou hřebíkama. Odneslo to hafo arabáků u stánků, pár Turků, dva Italové, Francouz a pár Američanů)
Neznámo jak Ondra našel ve spleti ulic a parků metro a přesunuli jsme se jím na druhý břeh do ambasádní čtvrti Gíza. Od pyramidové plošiny Gíza tuhle městskou část Gíza dělí ještě tak 25 kilometrů a pár kilometrů slumů. Moc společného s ní tedy nemá. Západní břeh u řeky je relativně nová zástavba, kde sídlí hodně zahraničních institucí, škol, ambasád. I ta naše. Český zábor na Dokki je třetí největší velvyslanectví v Egyptě, hned po Britech a Francouzích. Zásluhu na tom má značná podpora socialistického Československa Násirově nové Egyptské republice v 50. letech. Cestou po Dokki Street potkáte třeba místní klasicistní stavbu káhirského Goethe Institutu. Naše ambasáda má dlouhou okrovou zeď po celém obvodu. Nutno říct, že ten není nijak malinkatý, jenom dvorek je sám o sobě větší než celá naše škola. Byl trochu problém jak se dostat dovnitř, protože Ondra neměl klíče. Egyptský voják u ocelových vrat taky nevypadal že by byl co k čemu a tak jsme počkali na nejbližší auto, co vjíždělo dovnitř a vklouzli tam s ním. Vnitřek ambasády tvoří vícero budov, zejména výrazný je patnáctipatrový obytný věžák, ve kterém jsou byty zaměstnanců, potom podzemní garáže (do jaké hloubky? co je v nich? schovat tam tank by myslím problém nebyl...), parkoviště (všechy auta na něm se "zelenou" značkou, označuje diplomatické vozy, jsou chráněny imunitou, v praxi to znamená, že ten kdo jím jede smí všechno - dalším zajímavým aspektem je, že v Egyptě jako muslimské zemi se nepočítá s tím, že by řidiči mohli jezdit pod vlivem alkoholu, dechové zkoušky tady tedy neexistují, což si Evropané náramně užívají - v kombinaci se zelenou značkou tak přichízí ke slovu "bílej teror"). V ambasádní hospodě "Oáza" jsme navečer urazili pár kousků a dohodli si se synem pokladníka velvyslanectví Benem na zítřek výlet na pyramidy a jeli zas domů. Taková malá česká kolonie, ta ambasáda.
Tři pyramidy (ty známé)
Přes most ráno pěšky jsme se vlekli k ambasádě. Na druhé straně řeky míjíme nějakou botanickou zahradu, snad Zoo, pokud si vzpomínám (tam jsme ale nešli, prý se tam o zvířátka moc nestarají, prý to není hezký pohled) a opět dobývali ocelové dveře ambasády úskokem. Ben nás naložil do neskutečně oprýskaného (kam se na něj hrabe Forster) Golfu (no co, měl zelenou značku, to stačí) a vyjeli jsme raní špičkou směrem na západ k profláknutým pyramidám Chufeva, Rachefa a Menkauera v Gíze. Nespornou výhodou takovéhoto navštěvování památek byl Benův diplomatický pas, co nám zajišťoval volný průjezd jak k pyramidám, tak pro jednoho z nás, kdo v nich ještě nebyl, vstup do pyramid. Ondra a Ben, vlastně oba dva místní, poslali dovnitř velké Chufevovy pyramidy mě a sami čekali venku. Ještě se dalo vlézt do druhé Rachevovy pyramidy, do třetí, nejmenší už ne. Moc jsme tam neokouněli, aby nám nějaký mameluk nezačal něco nabízet a mlít hubou a jeli jsme radši zpátky.
Nebudu tu nikoho trápit notoricky známými fotkami tří pyramid a sfingy, to je fakt ohraný. Spíš si všimněte, jak jsou velké ty kvádry z nich je to celé postavené - dole v rohu máte pro srovnání nějakého člověka. Bohužel/naštěstí se nedá na pyramidy dnes lézt - všude jsou cedulky "No climbing" a všude stojí hlídky. Ono z vás totiž moc po pádu z vrcholku pyramidy přes ty schody dolů moc nezbyde, párkrát se někdo zřítil, zaručeně nepřežil a pak to raději zakázali (kdo se má s tím svinčíkem pak dole uklízet).
Na odpoledním programu jsme měli návštěvu židovské a koptské ( = egyptské křesťanské) čtvrti a muzea. Předtím než byl Egypt v roce 642 AD muslimský, byl kompletně křesťanský, pravoslavný. Dodnes se zachovala koptská kultura i řeč (která je mimochodem přímým následovníkem staroegyptštiny, pomocí ní Champollion vyluštil hieroglyfy). Na pravoslavném hřbitově a v jakýchsi katakombách jsem se pokoušel přečíst řecké nápisy, nějak mi to šlo, ale pak mě Ondra upozornil, že by se to asi nemělo dělat. Pozdě. Mezitím se venku rozpoutal nezvyklý vítr, co ohlašoval brzkou písečnou bouři...
Večer nás čekala projížďka na Nilu. Ale jaká... Představte si příšernou neony osvětlenou bárku, představte si ji se zapnutým arabským ballad-popem z tranzistoráku (ten popík dost připomíná hasičskou sirénu), představte si ji plnou arabáckých mileneckých párů... a představte si, že se jim do idylky nakýbluje na loď pět legračních Evropanů (Ondra, Kuba, já, Ondrovi rodiče), co v plavbě očividně nevidí žádnou romantiku, ale večerní povyražení srovnatelné s matějskou poutí. Evropana na bárce zřejmě ještě nezažili...
Posledních pár dní
Čtvrtek, protože Egypt je muslimský, odpovídá našemu pátku. Nepracuje se v pátek a v sobotu, neděli naopak zase ano. S rodiči jsme v pátek měli jet na zbylé pyramidy za Káhirou, čtvrtek byl tedy co se týče programu volný. Opět jsem se na vlastní pěst vydal do Muzea a zanechal Ondru konečně samotného (byl asi chudák rád, že se mě konečně na chvíli zbavil) v kruhu rodinném. V Muzeu jsem pak korzoval další půlden, nad čímž dodnes Ondra jen kroutí hlavou. Pak jsem se taky pokoušel dostat do Muzejní knihovny, což se mi sice povedlo, ale záhy mě vyrazili: "ounly fór stjůdents!" - "Yes, my student carde, here..." ukazuji jim ISIC - "Nou nou, stjůdents of d Kájró juniverzity!" - pochopil jsem že je to pouze pro místní.
Večer jsme se opět přesunuli na ambasádu, kde jsme si dali tradiční každotýdenní fotbal s diplomatickým sborem. Zkušenosti z našeho Uranijského malohřiště se hodily, takže se ani moc neběhalo pro zakoplé míče a ve zdarví jsme se všichni hráči těšili na pivo a pokec v "Oáze". Před námi byl poslední den.
Hned ráno jsme celá rodina plus já vyrazili autem do Sakkáry, pouštní plošiny na jih od Gízy. Pyramidy totiž nejsou jen ty tři nejznámější, je jich celkem u Káhiry asi 100 a stále vyplavávají nové. Zde v Sakkáře stojí první objekt, co se v dějinách jako pyramida označuje: stupňovitá hrobka krále Džosera (3. dynastie):
Jeli jsme ještě dál, do Dahšuru, který je jednak původně nepřístupný, ale s trochou bělošské drzosti a mávání nějakými papíry se dovnitř dostanete. Není tu skoro nikdo, do téhle pyramidy, tzv. Červené Snofrevovy pyramidy se dá vlézt:
Pak je tu ještě jedna pyramida, ale ta vypadá dost divně: blbě to ve starověku vypočítali a museli v půlce stavby změnit úhel sklonu stěn - a takhle to dopadlo - téhle se říká "Lomená pyramida":
Tady jsme byli už úplně sami. Dala se obejít ze všech stran a na spodku jí ještě drží původní hladké vápencové obložení. Zkusil jsem zajímavou věc, co jde jen tady: položit se tělem na pyramidu a hlavou koukat do mraků po stěně pyramidy nahoru: pocit, který to navozuje je ohromující - nedá se to nijak moc k ničemu přirovnat, možná jako lítání na obrovkém kusu kamene, jen mraky letí nad vámi:
Na cestě zpátky jsme se stavili v Abusíru, kde v sezóně kopou čeští egyptologové a který, protože se zde kope, není veřejnosti přístupný. Archeologové tu nebyli, zato tu byla početná skupinka hlídajících feláhů, která za bakšiš ochotně prováděla zbloudilé turisty po areálu. Řekli jsme jim že jsme "Čik", oni se zaradovali, řekli "But don't tell Mr. Verner... (náš přední egyptolog)" a šli jsme se porozhléfnout po české koncesi. A nakonec, s poseldní památkou, co jsme shlédli, se spustila písečná bouře, která zároveň naše obdivování Abusíru ukončila. Jedeme domů.
Abusír kde bouří písečná bouře...
Na závěr dne jsem byl ještě pozván na večeři do "Nile Pekingu". Nile Peking je čínská noblesní restaurace na lodi kotvící na Nilu... Absurdní, když si to tak vezmete: jste v cizím světě, v Arábii a jdete si na čínu na Nil, když ještě den předtím chlastáte na velvyslanectví pivo jak doma...
Loučíme se s Egyptem
Letadlo nám letělo až v půl třetí ráno, plno času, vlastně celý večer volný. Byla vlahá noc, bouře se už přehnala. Byl jsem se podívat na balkón. Káhira ani v noci neztrácí na své živosti... Tam v dálce je ještě hodně míst, kde jsme nebyli - Alexandrie, západní oázy, Fajjům, celý střední Egypt - pořád co objevovat... Snad jednou. Museli jsem ten celý trip něčím zakončit, něčím typickým, čím jenom? No jistě... samospouští...
THE END
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tómy Tómy | 4. dubna 2006 v 1:22 | Reagovat

Jeee, dokonce s osobnim venovanim. No tak to si musim precist! Skoda ze uz nebude dalsi pokracovani, kdyz tam je "THE END"...bude mi to chybet :-(

2 Karolina (6.) Karolina (6.) | 4. dubna 2006 v 17:19 | Reagovat

Tak asi nejvic sem se pobavila posledni fotkou =))

3 Anež Anež | E-mail | Web | 4. dubna 2006 v 22:09 | Reagovat

ja to nedocetla... :( Snad priste... Zkoncila sem u citadely, nejak se mi klizi ocka.. Ale aspon je zas cim se vzdelavat:)

4 Dan Dan | 4. dubna 2006 v 22:16 | Reagovat

vzdelavat jo? tyjo... puvodni zamer nebyl sice nijak didakticky, ale budiz... treba zuzca rikala ze to je napinavy, jestli prej prezijem nebo ne...

5 Dan Dan | 4. dubna 2006 v 22:16 | Reagovat

svete div se, happyend...

6 Dan Dan | 4. dubna 2006 v 22:17 | Reagovat

jo a pro tomyho byl asi kazdej End tohohle delsiho vypraveni happy...

7 Ondřej Ondřej | 4. dubna 2006 v 22:47 | Reagovat

Tak abys nebyl az tak happy, nase ambasada neni v Gize, ale v Dokki (Dokki Street, znas to..) a je treti nejvetsi po anglanech a amicich, francouzi egypt asi az tak neresi..

8 Dan Dan | 4. dubna 2006 v 22:58 | Reagovat

sory, ty amiky sem splet

ze je v dokki street vim taky, ale proc potom maj v adrese "Giza" kdyz tam nejsou?? - viz

http://www.mzv.cz/wwwo/?amb=38

9 Ondřej Ondřej | 4. dubna 2006 v 23:47 | Reagovat

Jo, tak to se me neptej, ale Giza to neni ze jo, v pyramidach ta ambasada nesidli..by jim to bylo treba rict, se sekli by oko tak o tricet km..

10 Tómy Tómy | 4. dubna 2006 v 23:53 | Reagovat

Jojo, jasnej "pí mal Daumen"...

11 Dan Dan | 5. dubna 2006 v 10:50 | Reagovat

vo tom sem mluvil, ze jo

12 Anež Anež | E-mail | Web | 7. dubna 2006 v 11:49 | Reagovat

to Ondra: Dokud je to plus minus 100km nekde jinde, tak to nic neni ne? :)) Pro Egyptany.. :))

13 Anež Anež | E-mail | Web | 7. dubna 2006 v 21:27 | Reagovat

ja to docetla.. jooo... :) sem se prekonala:) musim rict ze se ti to Dane povedlo.. A obdivuju vydrz pri psani! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama