Před rokem (pokračování z minula)

25. března 2006 v 18:24 | Dan |  Maturitní ročník
Tak jsem před týdnem psal a psal a už bylo půl druhé ráno a najednou mi to řeklo, že dál už to nepůjde, prý že článek může mít nejvýš 20 000 znaků. Tudíž musím náš trip rozdělit do dvou částí (nebo do kolika vlastně, to uvidíme až to dopíšu). Dnes nás čeká Luxor, Edfú, Údolí králů, Západní břeh Luxoru, Káhira, Pyramidy a plno dalšího...
Luxor
Byl večer a šli jsme se ještě najíst a koupili jsme dokonce i pivo. To tu byla naprostá rarita, lahváč místního moku "Saqqara", co se prodávala ve specializovaných obchodech asi jen v Luxoru a pak v Káhiře. Když jsme se v tomto stánku stavovali už poněkolikáté, prodavač nás nadšeně vítal "Helou máááj frend!". Pak jsme taky našli internet café, kde jsme mírně nachmelení dlouho pobyli.
Další den jsme byli prozkoumat město. Naše kroky vedly k dobře známému Luxorskému chrámu, tomu, odkud Francouzi 1831 odvezli obelisk, co nyní stojí na Place de la Concorde v Paříži. Slyšel jsem opět hodně nesmyslů, co se napovídá ohledně jeho převozu: tak třeba jsem v nějakém cestopise četl, že ho přivezl do Paříže Napoleon. Nevím tedy kterého Napoleona měl dotyčný na mysli, ale ten první, Napoleon Bonaparte, si s převážením obelisků žejmě v roce 1831 moc starostí už nedělal. Byl totiž tou dobou devět let mrtvý. Ať už však obelisk převezl do Francie kdokoliv, Ondru to pořádně namíchlo. Celou dobu pak na Francouze nadával. Ten druhý obelisk je stále na svém místě v průčelí chrámu. Je z červené žuly (nepřipomíná vám to něco?) a vypadá docela zachovale.
V Egyptě, ač se to zdá nepravděpodobné, na většině turistických památek, mají slevy pro studenty. Vyžadují při tom ISIC. Věděli jsme to dopředu, já si ho zařídit stihl, Ondra ne. To byl trochu problém a zároveň důvod k mnoha zajímavým rozmluvám s arabáky. Vlastně u každé pokladny to bylo schématicky stejné: "Two student tickets, please." a arabák na to "Stjůdnt kárt!" a já se vytasil se svým ISICem, Ondra se svým Schülerausweisem. A pak se situace odvíjela vždy stejně: "dis stjůdnt kárt," ukazuje arabák na ISIC a Ondra se mu snaží vysvětlit, že já jsem z jiné školy a že ta jeho škola nevydává ISICy ale jen Schülerausweisy, dlouho se oba v angličtině hádají, do té doby než se nevypotřebují arabákovy veškeré rétorické schopnosti a slovní zásoba, kterou doposud argumentoval. Poté, naprosto rezignovaně, se zeptá: "Oukej, vér ár jů from?" - "Czech," říkáme popravdě - "Čik? Ooou jů ár čiiiiik!" a celý šťastný, že ho nevzali na hůl dva Němci nebo Angličani, nedejbože stupidní Američani, dvěma Čechům střelí dvě studenstké vstupenky. Ke vstupenkám kamkoliv a na cokoliv je taky hodně co říct: jen ve zlomku případů se vám poštěstí, že skutečně dostanete vstupenku na památku na kterou si ji kupujete. Tak třeba tady, v Luxorském chrámu jsme vyhádali dvě vstupenky, na kterých nebyl Luxorský chrám, ale Abydos. Pro informaci, Abydos je lokalita ve Středním Egyptě z předdynastického období, nachází se zhruba 400 kilometrů po proudu řeky dál na sever. Zjevně to tu nikomu ale nevadí, řekněme zčásti proto, že arabáci neumějí číst latinku. Občas jsme dokonce pochybovali jestli umí číst i arabštinu, jak záhy uvidíme na západním břehu.
Nyní jsme ale už šťastně vešli do areálu Luxorského chrámu, co stojí přímo v jeho centru, doslova nalepený na veškerou místní aglomeraci - arabárnu, neoklasicistní domy, arabský McDonald's, pěkné nábřeží (arabsky je to korníš, díky Ondrovi, bez jeho asistence bych si na to slovíčko nevzpomněl).
To malé modré dole je Ondra. Ani nevím jak se mi podařilo to vyfotit tak že tam není žádný turista. Asi jsou všichni uvnitř, kde se nachází pár sloupových síní a unitř nich na solidních základech taky jedna mešita, kterou tam před třista lety postavil nějaký arabský ptačí mozek. Vlastě byl původně tenhle chrám až tak po úroveň soch pod nánosem zeminy a unitř vzniklo město z domků z blátěných cihel. Taky jedno smetiště. Když do Luxoru přijel v roce 1828 Champollion, rozluštitel hieroglyfů, zhrozil se, když zjistil že pod střechou zadní svatyně arabáci zřídili pařeniště zeleniny. Od té doby se tu pracuje na odklízení a vykopávkách, jak jsme se ostatně sami mohli přesvědčit. Na východní straně, směrem k luxorskému mekáči, tam každý den banda arabů pod velením nějakého bělocha kopala sondy.
Zde taky začíná tzv. velká alej sfing, co končí v naší další destinaci, v 3 kilometry vzdáleném Karnackém chrámu. Dost často tyhle dvě památky splývají nebo jsou zaměňovány jedna za druhou. Karnacký chrám je ovšem větší a je tu víc turistů. Po nábřeží je hezká procházka, člověk tam potká plno zajímavých věcí, třeba zjistí jak by o něj bylo postaráno, kdyby se mu tady něco přihodilo:
V Luxoru se zjevně vyplatilo zůstat zdravý, jinak by vás asi místo sanitky přivezli v míchačce a léčili zednickou lžící... Rozhodně se o Luxoru jako městě dá říct, že je víc prorostlé evropanstvím, jsou tu patrné vlivy toho, že si v Luxoru zřizovali na začátku století bohatí angličtí šlechtici letní sídla (tedy vlastě zimní, kdo by jezdil v létě do rozpáleného Egypta že?).
Do Karnaku jsme po chvíli došli a zjistili, že je zde přelidněno tak jak jsme to viděli jen v Abu Simbelu. Opět jsme si zakoupili dvě studenstské vstupenky s nápisem "Abydos" a vešli skrz dav turistů dovnitř. Chrám by byl rozhodně daleko hezčí kdyby nebyl tak přeplněný turisty. Projít ho celý trvalo dost dlouho, když jsme se s prohlídkou chýlili ke konci, slunce už mírně zapadalo. Dobrali jsme se až do rohu celého areálu, kde byl jakýsi menší chrámek a u něho skupina obstarožních arabáků v sutanách - "Sééér, séééér!" volali na nás ahmedi a tvářili jako když nám chtějí něco ukázat. Tváří se tak skoro vždy, a tudíž se je vyplatí ignorovat, tentokrát nás ale nalákala možnost, že bychom se mohli podívat na střechu toho malého chrámu, abychom mohli udělat pár fotek celého areálu. Arabák nás vzal nahoru, dělal strašlivé divadlo jaká je to výjimečná služba co nám ukazuje a my jsme bohužel zjistili, že zeshora je vidět úplně stejné nic jako zezdola. "Dej mu libru ať zavře tlamu a jdem!" dal jsem arabákovi libru a on se nasral že je to málo. Tak jsme mu po česku řekli ať jde doprdele a odešli jsme. Bylo pozdní odpoledne.
Luxor je plný fiakrů. Člověk si to uvědomí jak moc jich tu jezdí až když ho párkrát nějaký skoro přejede. Možná i proto v Luxoru je i, snad jediná svého druhu, nemocnice pro vysloužilé koně, kterou zde zřídila na začátku století jakási soucitná Angličanka, které se nelíbilo že každý kůň co už nemohl táhnout tu skončil v salámu. Nebohá zvířata to nemají lehké ani dnes, arabáci se ke koňům za vidinou výdělku nechovají moc ohleduplně, ale řekněme, že ona nemocnice tu plní alespoň trochu správný účel.
Když najdete McDonald's třeba v Táboře nebo v jiném městě u nás, kde byste ho moc nečekali, nepřekvapí vás to tolik jako když se před vámi vynoří podobná značka v Luxoru. Daleko ironičtější je ale třeba ještě to, že když už tuhle výspu globalizace najdete, je přímo naproti 3000 let starému Luxorskému chrámu. Jinak vnitřek se liší snad jen tím, že na tabuli s menu je o jedno víc: McArabia (u nás se tomu říká myslím Greek Mac). Je zvláštní sedět uvnitř a koukat se na staroegyptský chrám skrze naleštěnou výkladní skříň s obrovským žlutým M a přemýšlet o tom, že tudy kráčely dějiny... a že se zastavili zřejmě zrovna tady.
Odešli jsme do hotelu s tím, že se ještě po setmění vydáme na průzkum města. Když jsme dorazili, vyvstal nám podivný problém: na záchodě nám chyběl toaletní papír. Šli jsme za arabákem na recepci: arabák kouří, al-džazíra je zapnutá, větrák se pomalu otáčí - "Tojlet pejpr? Ou jééés, báj nekst dór, šop..." - říkáme si fajn, za tu almužnu za kterou tu spíme asi nesmíme vyžadovat kromě té střechy nad hlavou už nic. Ondra se vydal do města a já zůstal na pokoji a četl si. Když se vrátil, přinesl kromě dvou rolí toaleťáku taky další čtyři Saqqáry. Večer to byl povedený, zvlášť potom co jsem, zatímco byl Ondra ve sprše, vyžahnul zbytek magistra co nám ještě zbýval. Zločin proti lidskosti, Ondra mi to dodnes nezapomněl. Je taky pravda, že to nebyl až zas takový zbytek, ale asi třetina flašky. Usnul jsem jako poleno.
Západní břeh na kole
Bylo asi největším problémem vstát před polednem. Tedy alespoň mým. Už druhý den nám, kupodivu, nechtěli vydat ve dvanáct snídani. Řekli jsme si tedy no co, zabalili všechny věci co jsme si mysleli že budeme ten den potřebovat a všechny věci co jsme věděli že bychom neradi nenašli večer na pokoji ukradené a vydali se na druhý břeh. Luxorský západní břeh je několikakilometrová plocha, na které je blízko sebe natěsnáno nepřeberné množství památek. Projít je všechny bylo nad naše fyzické, finanční i časové schopnosti, tudíž jsme si dopředu tak trochu stanovili plán co se nám vyplatí shlédnout a co ne. Na nábřeží jsme sehnali velký přívoz a přeplavili se na druhou stranu, kde se nás okamžitě chopil jakýsi typ, co říkal, že je taxikář a že pronajímá kola. Usmlouvali jsme s ním vcelku dobrou cenu, hajzl jeden na začátku nadhodil pětinásobek toho co jsme vyhandlovali, a poté vyjeli vstříct památkám. Na celém západním břehu je mimojiné jedna zvláštnost, kterou moc lidí co sem jede s organizovaným zájezdem nikdy nezažije: totiž vstupenky se prodávají centrálně. Uprostřed Kurny, tamější vesnice, stojí Ticket Office, kde si nakoupíte vstupenky, které však musíte uplatnit ještě ten den, jinak vám propadnou. Takže opět stojíte na rozcestí dilematu: buď si jich koupíte málo a poletíte po čase znovu do ticket officu pro další, nebo si jich koupíte moc a abyste všechny své zaplacené památky stihli, budete pořád šíleně spěchat. V každém případě však budete lítat jak hadr na holi. Takto vypadá orientační tabule u ticket officu, na egyptské poměry docela přehledná:
Obzvláště zábavná část tu při této velikosti mapky však bohužel není vidět: úplně vpravo nahoře na takové té křižovatce stojí malá budova. Je to v reálu dům, kde bydlel a pracoval objevitel snad nejznámějšího objevu v Egyptě, Tutanchamonovy hrobky, Howard Carter. V angličtině to možná zní asi "house of Howard Carter", v egyptské angličtině a zejména pak na této mapě to zkomolili na "Kartar House". Skutečně transkripce do latinky jim fakt nešla.
Na těchhle "žihadlech" jsme celý západní břeh projezdili. Je až s podivem, že z nich za ty cesty nic moc neodpadalo. Brzdy při troše snahy taky brzdily, pedály držely vcelku, co víc bychom si tedy mohli přát. V ticket officu probíhalo Ondrovo tradiční ukecávání studentské slevy, když se arab dlouho a statečně držel, uplatili jsme ho pětilibrou a ujistili ho, že nejsme ani "ingliš" ani "džžžžrmen" a při slově "emérikn" jsme si skoro odplivli a šťastně jsme záhy odcházeli se vstupenkami do Medínet Habu, Ramessea a do Sethiho chrámu. Na víc jsme si věřili až podle toho jak zvládneme shlédnout tyhle památky.
Z Medínet Habu se záhy vydáváme do Ramessea. Ramesseum, světe div se, vystavěl největší z Ramsesů, Ramses II., co má mimojiné na svědomí půlku egyptských památek všetně Abu Simbelu, Luxorského chrámu a jiných. Vládnul něco přes šedesát let, na svou dobu velmi úctyhodný věk. Za jeho vlády na sklonku Nové říše Egypt naposled zažije slávu světového rozměru. V té době, okolo roku 1250 BC, se moc Egypta rozprostírá od dnešního Chartúmu v Súdánu až po Kurdistán v Turecku. Z Ramessea, co bylo shodou okolností ještě k tomu dlouhou dobu nazýváno špatně Memnóniem, zbývají dnes jen neutěšené trosky, dávno nepřipomínající nic moc ze zašlé slávy velkého krále. Stály zde dvě obrovské sochy z červené asuánské žuly, její jedna hlava se tu dosud povaluje. Tu druhou, jak jinak, odvezli teď prozměnu Britové do Londýna - dnes zdobí portikus British Museum.
Nejhorší na památkách jsou, kromě turistů samozřejmě, arabští feláhové, co se vám věčně snaží vnutit své služby. Nejčastěji je to odborný výklad stylu "sun, king, statue," nebo božstva všeho druhu, co obvykle ještě splete dohromady. Je nejlepší je ignorovat, protože zásadně potom chtějí bakšis. Tak třeba jeden arabák v Ramesseu se nás snažil vylákat na zříceninu brány, nahoru, odkud byl krásný výhled, jak jsme se přesvědčili když jsme tam svépomocí sami vystoupali. Feláh si nás všimnul a strašně nadával že jsme tam vlezli. Samozřejmě kdybychom mu předtím vrazili libru, dovedl by nás tam úslužně sám.
Další štací byl již zmiňovaný chrám Sethiho I. Byl to trochu problém, protože jsme nevěděli kde ho hledat, mapka mluvila dost zmateně a nutno říct, že jsme brzy zabloudili a ocitli se na velmi neturisticky vypadajících místech Kurny. Na kolech se ale jelo docela rychle, takže jsme brzy dojeli až k jakémusi policejnímu checkpointu u řeky, kde na nás jak na boží zjevení zíral dav egyptských policajtů s kalašnikovy. Odhodlali jsme se k neuváženému činu: zeptat se jich na cestu a to nejlépe tak, že jim ukážeme vstupenku do Sethiho chrámu, že když jsou místní, že ho snad poznají. Koukali střídavě na lístek, na nás a na sebe navzájem velmi nešťastně než se rozhodli, že s takovým problémem půjdou za šéfem. Šéf seděl v boudě, hrál mu tam arabský popík, kouřil levnou cigaretu a větrák se pomalu otáčel. Šéf byl libovej frajírek, kterému mohlo být tak třicet, chlap jak hora, svaly jako ze železa, seděl na židli ve stínu boudy, nohy zkřížené na stole, na očích sluneční brýle a pomalu vyfukoval dým směrem na svůj naleštěný kalach na stole. Přišel dovnitř jeden policajt něco zamlel a šéf ihned shodil nohy ze stolu a starostlivě si sundal sluneční brýle, očekávaje dva tupé bělochy co po něm budou něco chtít. To je možná to nejhorší co egypťanovi můžete udělat: můžete mu nadávat, můžete ho stáhnout při smlouvání až pod existenční minimum, všechno vpořádku - ale běda když po něm něco chcete. Frajírek najednou zjihnul: mluvili jsme na něj anglicky a on se při tom sakra zapotil. Jako jediný uměl asi z té policajtské bandy pár slov anglicky. Ukázali jsme mu naší vstupenku a za asistence všech ostatních kolegů policajtů nás nakonec nějak navedl. Sice jsme nebyli o moc chytřejší než předtím, ale zato jsme se někam hýbali. Jeli jsme po hlavní silnici souběžně s řekou na jih. Asi v půlce cesty za námi najednou zatroubil mohutný kamion s dřevem. Mohutný byl zejména v tom, že měl kola asi tak velká jako jsem já. V jeho troubení nebylo nic agresivního, jen nám chtěl nabídnout, abychom se ho chytili ze strany, že nás povleče. Při pohledu na obrovské pneumatiky a při představě že bychom se díky takovémuto vleku mohli velmi snadno vyjímat v jejich dezénu, jsme však gesty slušně odmítli a jeli svým šnečím tempem dál.
Když už jsme vzdali naději, že se nám kdy zatracený Sethiho chrám podaří najít, před očima nám vyrostlo jakési zbořeniště. Tak jsme ten zatracený chrám přecejen našli! Střežili ho opět obstarožní feláhové a skupina policajtů se samopaly. Popravdě člověk se jich víc bál, než že by v jejich přítomnosti měl pocit bezpečí. Kdyby se něco zvrtlo, obávám se, že byť v dobré víře, že střílí po teroristech, by však hasan trefil spíš než teroristu nás dva. Ujal se nás uvnitř chrámu jakýsi ahmed, co nedal pokoj po celou dobu naší návštěvy: "Dám ti libru když zavřeš hubu!" říkali jsme nakonec zoufale a vytasili bankovky. Ahmed si zamnul ruce a dostal ke svému zklamání pouze libru - jak by také ne, když stavitele chrámu krále Sethiho párkrát na reliéfu označil za sluhu a jednou dokonce bohyni Isis za Sethiho dceru. Začal mít kecy arabsky a pak šel něco říkat hasanovi u brány. Hasan nám vyšel vstříct s kulometem v ruce. Jak se blížil, čím dál víc se mi zdálo, že na nás míří a když byl už vedle nás najdnou udělal prudký pohyb - a kulomet si hodil na záda - "Sou jů ár čiiiiik, ár jů?" Člověk má někdy štěstí, že není Angličan...
(Zde článek opět končí, protože jsem znovu přesáhl 20 000 znaků. Vydržte, hned bude pokračování...)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verca Verca | E-mail | Web | 25. března 2006 v 19:22 | Reagovat

Teda Dane, to od tebe vubec neni hezky - to s tim magistrem.. : )) (ale ja bych to asi taky udelala.. O:-) )

a libi se mi ten obelisk. a ta alej s tema sfingama. fakt pekny..

2 Janycta Janycta | Web | 25. března 2006 v 19:24 | Reagovat

Aaaa, chci zpááátky do Egyptáááá:-)... Jinak v tom prvním článku byly lepší fotečky, chtělo by to pořádnej fot'ák... Luxor byl kůl v noci...

3 KSS KSS | E-mail | 25. března 2006 v 20:04 | Reagovat

McDonalds, behind the luxor temple - tak to jo...

4 Verca Verca | E-mail | Web | 25. března 2006 v 20:14 | Reagovat

To mas jako tady Mc Donald's in front of the National Museum.. : ))

5 Dan Dan | 25. března 2006 v 20:34 | Reagovat

ale to muzeum ma nejvejs 200 let, kdezto ten templ prinejmensim 2000...

6 Anež Anež | E-mail | Web | 25. března 2006 v 20:46 | Reagovat

Supr, uz zase mam co cist!:))) Njn, Mekac se vecpe uplne vsude... I kdyz teda nevim, v tom egyptskym vedru uz bych se tech jejich mletejch mas docela bala... Hygiena nade vse...

7 Verca Verca | E-mail | Web | 25. března 2006 v 22:03 | Reagovat

2Dan: no tak to je detail : )))

2Anez: tam bych si dala kdyz uz tak dobry shake nebo Mc Flurry.. Mnaaam : )

8 D.A.N. D.A.N. | 25. března 2006 v 22:06 | Reagovat

Behind the temple??? Tk fajn,uz vim kde ho hledat....

S tim magistrem....Jak snadno se clovek necha zlakat... Nedivil bych se,kdyby te Ondra proklel do 4 kolena: )))

9 Verca Verca | E-mail | Web | 26. března 2006 v 10:20 | Reagovat

Ty blaho, tak to sou jako hodne husty zazitky.. : )) to se tam jako bezne jezdi na kolech tim zpusobem ze se clovek chytne kamionu? : D

A ta story s tim policajtem je taky dost dobra.. : )))

10 Anež Anež | E-mail | Web | 26. března 2006 v 13:48 | Reagovat

Jj, taky se tu celkem bavim... :)) Muselo to bejt vytecny... :)) Dobra je ta palma s ceduli Toilet.... :)))

11 Verca Verca | E-mail | Web | 26. března 2006 v 17:44 | Reagovat

no ta je vyborna : )) by me zajimalo kolik se tam plati.. : D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama