D. na Blog.cz

V sobotu jsem tedy já, Jana a Jiří slavili narozky v Hugu. Myslím, že slova pro to jsou zbytečná, protože vás tam stejně většina byla a kdyby přece jenom někdo chtěl slyšet popis párty ve slově a písmu, doporučím Lucku nebo pro fotky Vencu.

Den poté jsme dělali Mikuláše. Prošel jsem dům od sklepa až po půdu a hledal vhodné propriety. Z uhláku, co už dávno není uhlák, tedy pořád je, ale uhlí odtud už nikdo nebere protože topíme na plyn, jsem vybral kýbl briket. To pro čerty. Z kartonu jsem vyrobil křídla pro sebe anděla, provizorní mikulášskou čepici pro Martina kdyby se na to náhodou úplně vykašlal. Jakub mě zaúkoloval, abych mu u nás doma sehnal nějaké řetězy. Po dlouhém hledání jsem skutečně jedny našel... Naložil jsem nespočet věcí na ráno do auta a šel spát.

Na druhý den jsem se vzbudil pozdě. Přitom jsem celému našemu týmu zadal "ať jsou zítra ve škole včas!" Vyjel jsem někdy kolem začátku druhé hodiny směrem do Horních Počernic, kde jsem vyzdvedával ještě druhého anděla Kamila s motorovou pilou, křídly vyrobenými ze školních dokumentů a pytlem brambor. Shodli jsme se v tom, že máme obavy, že se děláním mikuláše letos zabýváme s nadšením pouze my dva. Naštěstí to tak nebylo. Mezi Hloubětínem a Palmovkou jsme uvízli v zácpě, přičemž jsem se dozvěděl, že na dnešní den máme mít hotový nějaký sloh na češtinu. Nic jsem samozřejmě neměl, protože jsem jí měl o víkendu jak z praku. A do noci se mi skutečně (zase) psát nechtělo. Tedy využili jsme zácpy k tomu, abych i já vytvořil češtinský úkol. Řídil jsem, takže Kamil psal a já mu diktoval. Skutečná slátanina. První věci co vás napadnou mezi řazením jedničky a neutrálu. Dávám k posouzení, zda to skutečně byla taková ptákovina jako mi bylo vyčítáno (nakonec jsem to neodevzdal a na druhý den večer vytvořil ptákovinu další, co jsem dnes přečetl ale potom už neodevzdal):

"Bylo 23. prosince ("Žáci, navoďte do vaší povídky vánoční atmosféru!" - timhle to pro mě bylo s Vánoční atmosférou fertik) Dávno již jsem odrostl z let, kdy jsem věřil na Ježíška. Pravda, nikdy jsem ho neviděl, ale věřil jsem na něj. Bylo to dáno tím, že jsem každý rok doufal, že mi přinese nějaký dárek. U nás v rodině se však Vánoce neslavily: matka byla jehovistka a otec ortodoxní muslim. Nic na našem neslavení nezměnil ani fakt, že se otec v 34 přidal k fundamentalistům a odbouchl v Palestině, ani to, že matka 10 měsíců předtím přestoupila k babtistům. Mysleli byste si, že to bylo vcelku harmonické manželství, leč to že se otec odbouchnul nemělo jen náboženské důvody (třeba to že matka každý pátek vařila vepřovou pečeni ho přivádělo téměř k amoku). A tak ve finále, když otec zemřel, přestoupila matka k adventistům. Jsem tím poznamenán na celý život. Bylo tedy 23. prosince a já se byl dívat na vánoční trhy. Vynahrazoval jsem si tím nedostatek vánoční atmosféry z dětství. Vzpomínal jsem na matku a její hysterické záchvaty při mém zmínění slova transfuze (tahle věta je naprosto mimo, stvořil jsem jí když jsem řešil jak se otočit uprostřed rušné ulice druhým směrem). Vzpomněl jsem si i na otce, na jeho modlení pětkrát denně a říkal jsem si, kéž by tu dnes mohl být se mnou (od této části textu je už vidět, že jsem při jeho sestavování parkoval. Dále v tom nehledejte jakoukoliv zápletku ani pointu ani rozřešení, prostě jsem to potřeboval ukončit na třech řádcích...). Vtom se někdo na tržišti odbouchl, stejně jako můj otec. Vrátilo mi to vzpomínky ještě více a já se rozhodl přijmout buddhismus a odjel na 7 let do Tibetu. Mír s vámi přátelé."

Když to tak čtu, říkám si co by to mohl být za bugr kdybych to odevzdal... ještěže se tak nestalo! Již nidky nebudu nic psát za jízdy, ani diktovat, vznikají z toho podobné hrůzy.

Mezitím jsme v zácpě stačili ujistit celou skupinu, co se ve škole už vařila v kostýmech, že "tam za chvíli budem." Ať prý koupí nějaké bonobóny a ať vzkážou "Jakubovi čertovi, že pro něj mám řetězy." Co záleželo na tom, že to byly řetězy sněhové, protože jiné jsem doma nenašel. Přijeli jsme ke škola a přenosili věci do tělocvičny, kde jsme se nastrojili. Byli jsme vcelku působivá skupina: Kamil andílek, vypadal skutečně geil, křídla, no ty jeho křídla, to byla taková pochodující nástěnka, na kartonvoém podkladě velkém asi jako menší stolek se skvěla nepřehledná soustava papírů a listin, nechyběli mezi nimi taháky na psychologii, angličtina a také jeden skvost, list papíru popsaný ještě Peťou Břízou. Křídla se Kamilovi nepříjemně zařezávala do ramen strunou na vyplétání tenisových raket, protože byla dost těžká. Čert Jakub se vyznačoval tím že měl kuklu a nebylo vidět že to je Jakub. Mával kyjem, co dnes leží u mě ve sklepě, vyzvedněte si ho někdo! Měl kožich a co hlavně, pořádnou zásobu dýmovnic. Čert Bára a Čert Brufy byly ověšeny mými sněhovými řetězy a dostaly kýbl briket a brambory aby se činily a pořádně s tím zamazaly neposlušné dětičky. Anděl Lenka nosila bonbóny a rozhazovala je stědře dětem. Já Anděl a Anděl Kamil jsme nosili jako atributy po jednom vydání Paní Martínkové. Kromě toho jsme měli oba svatozáře z hliníkových ramínek z čistírny, které nám na čele držel oběma červený šátek co měl Rambo. Čert Dávy se vyznačoval tím že přes svou masku viděl haura a ještě k tomu jsme ho neprozřetelně vybavili kýženou motorovkou, kterou v tělocičně omylem téměř nastartoval. Občas nás s ní při vbíhání do třídy nabral, což jsme ovšem brali jako součást hry. A nakonec důstojnost sama, Mikuláš Martin, v civilu, v jeho nezapomenutelném kabátě, s mikulášskou čepicí na hlavě a bílým vatovým plnovousem. Místo mitry měl hokejku obalenou ve staniolu. Skutečně se na tuto roli hodil, zhostil se jí také výborně. Vše šlo hladce, jen třídy málo spolupracovaly, zvlášť ty nižší. Kdyby si z toho dělali stejnou prdel jako my, mohli bychom v každé třídě zabít tak třikrát tolik času. Učitelé nás přijímali také shovívavě, obvykle byli zcela mimo mísu a jen sledovali co bude. Woi nám označil ty zlobivce, které máme odvést. Schachnera jsme vynesli ze třídy, přičemž jsme mu trochu podrazili nohy, že si téměř rozbil hubu. Rutty nejdříve nechápal, ale pak nám zarecitoval nějaký ten verš a byl odměněn. Jakub Čert pravidelně zamořoval dýmovnicemi prostory tříd. Nedalo se dýchat. Tu nejhorší si nechal pro Schneidera. Byla na rozdíl od ostatních fialových bílá, zato intenzivně čadila a vydávala sirnatý smrad. Když jsme na druhý den v oné třídě měli hodinu, stále tu síra ještě byla cítit. Schneidera jsme naším výstupem nepotěšili, pročež nám sebral motorovou pilu a odnesl ji do úschovy ke Koudymu. Vydali nám jí až po vyučování. Tak tedy skončil náš mikulášský den, kterým jsme ho celý zabili. Neřekli byste jak si to užijete, pobíhat po škole a prudit učitele!

Večer jsme předtancovali v Bohemii. Trochu jsem Báru pokopal, takže druhou půlku jsme moc už netancovali. Poté jsme se vydali na Staromák na svařák a medovinu, pročež se nám to ještě trochu protáhlo do noci...

Včerejší noční procházka staroměstskou Prahou mi navodila atmosféru Vánoc, co jsem jinak minulý rok pochytil téměř až v závěru, 24. prosince večer. Do školy metrem, podjedu veškerou vánoční výzdobu obchodů, obchoďákům se vyhýbám, už jen proto že mě z toho vzduchu unitř bolí hlava. Neexistující, alespoň v Praze, sníh také atmosféru Vánoc nikterak nepřibližuje. Vlastně si ani neuvědomuji že je prosinec. Vánoce mě jako malého fascinovaly. Asi něčím jiným než dnes, rád jsem měl tu atmosféru, těžko se to popisuje. Mnozí z vás Vánoce nesnáší, vím to. To co však na nich nesnášíte nejsou Vánoce samy ale všechno to kolem nich, ta komerce, shon, konvence, že se musí nakoupit určitý počet dárků za určité sumy... O tom to není, to ví každý, leč málokdo se tím také řídí. Svátky klidu a míru a přitom na ně většina populace nadává. Nedokážeme se zřejmě od toho zažitého stereotypu odpoutat. Já to zkoušel minulý rok. Povedlo se mi to až na Štědrý den, to jsem celý den posílal vánoční zprávy... Několik hodin a bavilo mě to. Bavilo mě vymýšlet pro každého něco jiného, zabít s tím den, nechtěl jsem posílat hromadné přání. Bavilo mě pokoušet se vsugerovat ideu Vánoc ostatním. Marně pátrám po náhledu na Vánoce který jsem měl v dětství. Už se asi nevrátí, ale je to asi proto aby byl nahrazen tím novým, tím o který jsem se pokoušel minulý rok.