Týden, co jsem prožil. Svatba, pohřeb a divadlo

14. října 2005 v 21:20 | Dan |  Maturitní ročník
Musím se tak trochu přiznat, že poslední týden jsem záměrně vynechával možnosti něco napsat. Ne z nějaké ztráty motivace či omrzení, ale z prostého nedostatku času. A taky proto, že se kolem mě dělo příliš mnoho věcí, než abych doma zvládal ještě něco jiného než jíst a spát. Naposledy jsem psal v sobotu, tedy před týdnem. Shrnu to: sobota: celá strávená v Domě odborových svazů na Churchilově náměstí, to je to monstrum vedle VŠE. Ne že bych si tam hrál na odboráře, to ne, měli jsme tam, já a Kalil, přípravné kurzy na práva. Je to vcelku zajímavě strávený den. Ty věci co tam probíráme nejsou opravdu špatné. Přijímačky, jak teď už vím, se skládají z logiky a testů studijních předpokladů (dost absurdita, když se musíte učit na testy studijních předpokladů, vlastně tím popíráte jejich vlastní účel: ukázat jestli máte předpoklad na to studovat práva...) a právní základy. Výroková logika: přísný svět jedniček a nul, negace, konjugace, implikace... Výrok "Žádný člověk není ryba." (ty výroky se musejí brát s rezervou, jsou dost šroubované, ostatně nejde o ně přímo ani o jejich obsah, ale o to převést nějak 1 a 0 do lidské podoby), výrok "Žádný člověk není hudební skladatel.", závěr "Žádná ryba není hudební skladatel." načež se okamžitě z první řady ozvalo "A co Jan Jakub Ryba?" Takže takhle nějak. O přestávce jsme se procházeli po budově. Je to stará, papalášská budova ze 60. let. Dost se tu zastavil čas. Z každé nástěnky na vás kouká bývalý předák odborářů Ríša Falbr, takový ten legrační, rustikálně vypadající vekslák, co je nyní europoslancem. Potom tu mají taky 4 vcelku solidní výtahy. Po každé straně budovy dva. Ale něco jim uniklo. Na jedné straně u výtahů je napsáno "Jezdí pouze do lichých pater", přičemž dosplej ukazuje polohu výtahu A1 v třetím patře a výtahu A2 v patře šestém. Naproti nápodobně jen se sudými patry, totiž že výtah B1 je v patře číslo 2 a výtah B2 v mínus jedničce... Prostě v tom mají odboráři zmatek...
To byla sobota. V pondělí jsme oslavovali třídního Persta. V pátek se, pacholek jeden, žení. A kvůli tomu, že zbytek týdne budem ve škole vždycky jen napůl (ještě vysvětlim), popřáli jsme mu tedy už při pondělku. Lenka udělala dort, já přinesl dvě lahve šampáňa, Martina nádobí a ženský od nás dárek. Tak jsme trochu předělali třídu na takový sál, čekali až přijde a potom když překvapený vešel do třídy mu všichni cosi zazpívali, nebylo však moc znát co, protože všichni dohromady zníme jako jurský park. Pak jsem z okna bouchnul na školní dvůr šampáňo a připili jsme si. Perst vyprávěl, perfektním způsobem jsme strávili hodinu. Rozbalil si dárek co jsme mu dali: pyžamo, na zádech s potiskem "Ich komme gleich!" (pro nezasvěcené, je to to co říká hodinu co hodinu a potom ho už nevidíme, má teď hodně práce jako administrátor, takže jsme ho od začátku roku měli na jeho původní poslání u nás, totiž vyučovat zeměpis, pouze dvakrát). Myslím že z celého dne stačí už jen dodat fotky:
To byla ta veselejší část týdne. Pondělí. Svatba. Kontrast. Úterý. Pohřeb. Zní to dost nahlavu. Taky to je. V úterý jsme šli na pohřeb naší češtinářky z Kladské, ze základky. Umřela před týdnem. Umřela v dobu, kdy jsme se sešly obě tehdejší třídy po pěti letech. Člověk si tak trochu říká, co to je za cynismus, ale ono to je skutečně takové ironické. Nebo hrozné. Jen nad tím zůstane rozum stát. Do školy jsem v kvádru ještě nešel. Je to nezvyklé. Všichni se ptaji proč jste tak oblečení, hodí nějaký ten vtípek a potom když se dovědí proč, kvapem se omlouvají. Nebo taky ne, a potom to zazdí něčím skutečně nevhodným. Lucka, Lenka, Kamil a já jsme ten den působili jako vrány. S Kamilem jsme utekli už hodinu před obřadem ze školy, najíst se, protože mě bylo jasné, že potom na jídlo nebude čas ani chuť. Potom jsme přejeli už s Lenkou a Luckou do Strašnic. Před krematoriem bylo mnoho lidí. Působilo to na mě šíleně podzimním dojmem. Sluníčko nízko, kolem plápolají ty ohně, všichni v černém, všichni nevědí jak se tvářit, vidíme se po pěti letech, s někým dýl, vidíme se na pohřbu, je to pohřeb, něco pro mě naprosto nezvyklého, nenacvičeného, záhadného, něco před čím mám spíš podivnou úctu než že bych se nějak stresoval. Pohřby se ale nevyprávějí. Nedokážu dobře popsat co vlastně jsem si myslel, bylo to takové hluché zamýšlení nad životem. Jsem necitelný? Spíš už trochu otupělý...
Skončili jsme v jednom sklípku pod bytem Davida Müllera. Museli jsme to nějak otočit, ventilovat ven. Pak se postupně naše skupina všech v černém rozpouštěla, já a Sofii jsme odcházeli jako jedni z posledních. Šli jsme na mírák kde jsme se rozloučili. Tohle na tom dnu bylo asi nejzvláštnější, ty kontrasty, na jedné straně smutný pohřeb, na druhé straně se opět vidět s někým, s kým se člověk nevídá každý den ve škole. Sofii sem viděl rád.
Ve středu, kromě obligátních nezajímavých hodin dopoledních, jsme se byli podívat na New York University of Prague s Woiem na přednášku jednoho význačného amerického vysokoškolského profesora co přednášel o mezinárodním právu. Bylo to takové americké. Pultík pro řečníka jako známe z projevů George Bushe, jen americká orlice chyběla, místnost jako na promoci. Pan Doktor Max Hillaire mluvil asi hodinu, přičemž pár lidí od nás vcelku nevhodně usínalo, zvlášť myslím že to byla Kaťa, nechci křivdit, si tam snad i ustlala. Já jsem to poslouchal pozorně. Nelynčujte mě za to, ale skutečně mě to zajímalo. Mluvil o Iráku a americké politice tam, vcelku se i opřel do Bushe, vyjmenoval chyby Ameriky v mezinárodních aférách za posledních 20 let. Závěrem otázky, taky jsem tam jednu hodil. A potom jen uzavírací cháles. Ale jakej. No jo, američani v Praze. Tudíž se dá i říct, že jsme všichni odcházeli i dost najezení, chlebíčky s lososem nemůže nikdo z nás ještě rok vidět... Ihned potom jsme šli Ondra, Jakub, Pedros, Vojtíšek, já, později taky David, Kalil a Bára koukat na fotbal do Jehudy. Večer to byl dost fotbalový, opustil jsem ale brzo, protože jsem byl unavený (ne že bych nebyl posledních 14 dní).
Čtvrtek. Taky "poloden". Po třetí hodině odcházíme do divadla v Celetné na nějakou šílenost o Goethem. Lépe řečeno, obě třídy odcházejí, tedy kromě mě. Já si právě zadělávám na průšvih, když přesvědčuji Persta o tom, že zítra naše třída na celý den půjde prozměnu na naší přednášku "Výchova k demokratickému občanství" o které napíšu níže. Problém byl v jediném: v Milence. Ta jediná, ta nejdobrovolněji povinná hodina z celého týdne, seminář z češtinky, ta jediná se stavěla proti. Ať už z jakýchkoliv důvodů, moc mě za to nepochválila, spíš bych řekl, že mi to nějak vrátí. Sebral jsem ještě Woie, který tam s námi šel, převrtali jsme s Perstem celý plán suplování, Kněnická tam s náma nemohla jít, nebyla tu, Perst tam taky nemohl jít, měl jen takovou drobnost, která jde vždy odložit, že, jenom se ten den ženil. Takže jednak mi utíkala třída do divadla, jednak jsem právě naštval Milenku, jednak Woi absolutně nevěděl co bude zítra dělat a jednak jsem torchu zavařil Perstovi, když kvůli mě musel přetvářet celej rozvrh. Ale bylo dohodnuto, což bylo hlavní. Naše třída půjde. Do Celetné jsem došel dvacet minut před koncem představení. Nemělo už cenu chodit dovnitř a jak jsem se záhy dozvědl, nemělo to cenu ani kdybych přišel včas. Představní bylo prý úděsné. Takže jsem to prý já vymyslel úplně nejlíp. Vasak ke mně přišla a s takovým soucitem se ptala jestli jsem se tam nedostal, říkám ne, tak si tady vem zpátky tu padesátku. Pochopil jsem až později, že tím taky tak trochu vyjadřovala, že to bylo tak strašné, že nemělo cenu za to ani platit, tudíž tuplem ne, když jsem tam nebyl. Takže to byl můj divadelní den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tomas Tomas | E-mail | Web | 14. října 2005 v 21:36 | Reagovat

Dane, slovo unava je uz i ve tvem slovniku, vitej ve svete, ve kterym se stale neco deje, v dobe vyhroceneho veku! :-) Kdyz se kouknes na stranky Vosy ci prispevky Kusy a ostatnich, uvidis ze dalsi hroty(a fakt paradni) prijdou az po maturite! Ale to je jeste brzy, vychutnej si ted tyhle. Jestlipak uz umis 4.  maturitni okruh z cestiny?:)

2 Dan Dan | 14. října 2005 v 22:00 | Reagovat

neumim ani jeden. a moc me to zatim nestve. ted si chci oddachnout. kaslu na vsechno. a na ni zvlast. pokud bude delat problemy, pekne si to s ni vyrikam.

3 Tomas Tomas | E-mail | Web | 14. října 2005 v 22:02 | Reagovat

Ja v tyhle dobe taky jeste zadnej neumel. Ale pak to bylo taky dost o nervy...

4 Vita Vita | E-mail | Web | 17. listopadu 2005 v 23:15 | Reagovat

Život chystá všelijaká překvapení... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama