Zdánlivé pokračování sedmičky

8. září 2005 v 0:39 | Dan |  Maturitní ročník
Byl to prakticky první oficální den školy. Úterý 6. září měl být výjimečný den už jen tím, že jsme se všichni měli vrátit ke školní rutinně. Obávám se, že to co se povedlo u nás, byl sametovější přechod než Sametová revoluce. Řekl bych až povzolný přechod, další den minulého roku, akorát s dvouměsíční přestávkou. A s tím rozdílem, že tu někdo chybí a že jsme tudíž nyní my ty nejstarší na škole (což je fakt blbej pocit, protože se nás každej bojí nebo že nás chce zabít, učitelé na nás házej joky a my se jim musíme smát, protože jsme nejstarší).
Vešel jsem do školy se svatým úkolem ožvit minulost - měl jsem pro to mocnou zbraň, mocná spojenkyně byla na mé straně, její jméno zní Paní Martínková... Už měsíc před začátkem školy, když jsem z nějakého absurdního důvodu vyklízel baťoh, jsem na dně nahmatal něco kulatého: pingpongový míček, společně s čítankou literatury paní Martínkové, toliko protěžované Milenkou to kniha, která je nám dobrá akorát pro to abychom jí používali jako pálky... Dlouho jsme nemohli knihám paní Martínkové přijít na chuť, až letos v dubnu jsme docenili její kvality, zejména její tloušťku a pevnokartonové desky od kterých se míček odráží jako od betonu. Paní Martínkové konkuroval snad svého času už jen štychvort, ale ten mi nějak zmizel v propadlišti dějin a hlavně prázdnin...
Třída byla poloprázdná. Pozdravil jsem nadšeně (doufám že to vypadalo jako nadšení a ne cojávim třeba jako defekt osobnosti...) všechny přítomné, abych vzápětí vyzval Lukáše gestem ruky, aby šel dozadu k již mnou mezitím přistavenému stolu a flašse jako sítě. A tak jsme tedy zahájili rok prvním historickým podáním v maturitním ročníku.
Nedá se popsat ten pocit, že se mi skutečně podařilo na něco navázat. Zhostilo se mě nadšení. Podpořil ho ještě Perst, když přišel na hodinu jenom proto, aby nám oznámil, že by rád utekl k sobě do pracovny místo naší hodiny, což jsme mu schovívavě, hraje střídavě bekhend a forhend, dovolili.
Začala přicházet známá idnividua ze zadní řady. Bez jakýchkoliv slov se Kamil a Tómy okamžitě připojili a hráli jsme v tu cvhíli už obíhačku, ke které se přidal pak už jen Oika. Vojtíšek, věren svému zaslíbení, bojoval v rohu se židlí, kde si četl časopis "21.století."
Když jsme dohráli zhruba už tu druhou hodinu paní Martínkové a když k nám nikdo nepřicházel, zjistili jsme, že první dvě hodiny školy byly možná fyzicky to nejtěžší co za tenhle týden ve škole vykonáme. Pak ale přišel nový fyzikář a byl s paní Martínkovou konec.
Pracovně jsme původně předpokládali, že nám fyzikář Rutty vyschnul přes ty prázdniny, že ho nikdo nezalejval a tudíž máme učitele nového. Jmenuje se krásným germánským příjmením "Jirků" a učí kromě fyziky taky hudebku. Nikdo nechápe kde se taková hybridní kombinace vezme...
Následoval Woi. Někdo, myslím že jsem to byl já v přímém rozhovoru před tabulí, ho dezorientoval myšlenkou, že jdeme po jeho hodině domů. Do do sebe zapovídané třídy zvolal: "OK, go home!" Stál jsem v tu chvíli vedle něho a takový pohled se mi nikdy nenaskytl: třída ztichla, pohledy upřené vpřed, oči vyvalené, nikdo neví co se děje. Já se směju. Woi se domnívá, že omylem řekl "I'm asshole", protože jinak si nedovede vysvětlit tu atypickou reakci nonkonformního davu rozjívených stundentíků...
O velké přestávce přišel Pepa, Tomáš, Katka a Pečra. Viděl jsem je rád, o to víc, že jsem je nepotkal už dlouhou dobu. Než jsem však stačil prohodit pár slov, už mě Schriebl odvolal na hodinu a když jsem se vrátil, o návštěvě nebylo ani potuchy... Hej lidi, neutíkejte mi příště tak rychle!
Schrieblova hodina: Schriebl se uvedl dobře tím, že si s každým z nás potřásl po prázdninách rukou. Připomínka pro první tři řady: když vám někdo podává ruku, vstane se, NESEDÍME, alespoň nazančíme vstávání do půlky kolen, ale nezůstáváme na prdeli sedět jak blumy! Pokud si pamatuji, první kdo vstal byl Vojta... Slušně vychovaný hoch...
A to byl konec přátelé, pro dnešní, druhý den školy. Vracíme se do starých kolejí... Následovala malá komorní hospoda. Před školou jsme pozorovali Brufy, jak rozjíždí svojí káru od školy. Měli jsme před ní všichni respekt, zejména proto, že jsme nevěděli, co tam má za kvalt, tak jsme raději stáli při straně, myslíce si, že do strany se jí to snad rozjet nepodaří... Jen tak dál Kaťo, neboj se! Naše skupina, vyjma Tómyho, co tu byl, prase jedno, taky autem, svým "Bourákem", jsme se všichni vydali tramvají na Smíchov. Já jsem trval na Labyrintu, protože i tenhle lokál pro mě má zvláštní kouzlo. Šli jsme tedy tam. A také jsme tu ztrestali pěknýc pár kousků piva! Naše sestava byla, pro informaci, já, Kamil, Vojtíšek, Jana, Laďka a později Tómy a Lukáš odkudsi...
Po třetím pivu jsem se dozvěděl od Jany, že byla letos v Řecku - na tom samém ostrově, co já už pětkrát za posledních 8 let - taková moje středomořská chata. Znám tam každej kámen (bez legrace, opravdu, dodnes mám v hlavě celou mapu, topografická označení, historii ostrova, okolí, hospody, plakáty, nápisy... všechno. Každej kus skály na mnoha plážích, vrstevnice a hory, zátoky a ostrůvky. Prostě jsme si s Janou dobře popovídali...
Měl jsem jí jak z praku když jsem se odpoledne vrátil domů. To je tak, no, nemá se pít na lačno!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tómy Tómy | 16. září 2005 v 0:04 | Reagovat

jj, tak tahle veta zpusobila asi 5 minutovy smich, ze ktereho jsem se nemohl dostat : " Vojtíšek, věren svému zaslíbení, bojoval v rohu se židlí, kde si četl 21.století.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama